Slavnostní řeč profesora Davida McCollough pro absolventy střední
školy, 2012
...
Promoce, tento slavnostní start do nového
života, je velmi sybolická. Například si vezměte váš slavnostní úbor: (američtí
studenti nosí „soudcovské hávy“)...beztvarý, uniformní, jedna velikost pro
všechny. Muž, či žena, vysoký, či malý, učenec, nebo lempl, opálená královna
maturitního plesu, nebo pobledlý intergalaktický assasin X-Boxu, všichni jste
oblečení- povšimněte si- zcela stejně.
A tak to má být, protože žádný z vás není výjimečný.
Nejste výjimeční. Nejste mimořádní.
Navzdory tomu, co je napsáno na
vašem fotbalovém poháru, na vašem vysvědčení ze sedmé třídy; navzdory ujišťování
televizních dědečků a babiček, vašich tetiček a maminek...nejste nijak výjimeční.
Ano, byli jste opečováváni, rozmazlováni, ochraňováni a
hýčkáni.
Ano, schopní dospělí lidé, kteří měli mnoho jiných věcí
na práci, vás chovali, pusinkovali, krmili, utírali pusy a pozadí, vychovávali
vás, učili, povzbuzovali, utěšovali a znovu povzbuzovali.
Postrkovali vás, přemlouvali, úpěnlivě prosili a lichotili.
Byli jste velmi považováni, obdivováni a nazýváni
miláčky.
A my jsme s naprostou samozřejmostí navštěvovali vaše
sportovní zápasy, dramatické kroužky, výstavy a vědecké prezentace.
Není pochyb o tom, že se místnost rozzáří, jen co do ní
vkročíte vy a stovky obdivných výkřiků zazní po přečtení vaší nejnovější zprávy
na Twitteru.
Dokonce možná otiskli vaší fotografii v místních
novinách!
A nyní jste
zdolali střední školu...a my všichni jsme se zde sešli právě kvůli vám- naší chloubě,
naší radosti.
Ale nenechte se mýlit, nejste nijak výjimeční.
Vědecká evidence mluví jasně: Zhruba
3,2 milionů studentů letos úspěšně zakončuje studium střední školy v USA.
To znamená 37000 promujících s červeným diplomem... 37000 třídních
prezidentů...92000 harmonizujících altů a sopránů...340000 hezounů a 2, 185,
967 párů nejmodernějšich bot (Uggs).
Ale proč se omezovat jen na střední
školu, kterou koneckonců právě opouštíte?
Tak si pomyslete: I kdybyste byli jeden z milionu,
na naší planetě s 6,8 miliardami lidí to znamená, že existuje ještě zhruba
7000 dalších lidí jako vy. Představte si, že stojíte na ulici během maratonu a
vidíte proběhnout sami sebe šesttisícosmsetkrát.
A zauvažujte na chvíli v ještě větších rozměrech:
Nezapomínejme, že naše planeta není středem Solárního systému, Solární systém
není středem naší galaxie a naše galaxie není středem vesmíru. Ve skutečnosti
nám astrologové říkají, že vesmír nemá střed, a z toho vyplývá, že jím
zcela jistě nejste vy. Ani jím není Donald Trump, a někdo by mu to konečně měl
říct.
„Ale Dave!“ namítnete, „Walt Whitman mi říká, že jsem
svoje vlastní verze dokonalosti! Epiktetus o mě prohlašuje, že mám jiskru Dia!“
A já souhlasím. Takže to dohromady dělá 6,8 milardy vzorů dokonalosti a 6,8
milard jisker Dia. Uvědomte si, že pokud jsou všichni výjimeční, pak není
výjimečný nikdo.
Jestliže každý může vyhrát pohár,
poháry pak ztrácejí na významu. V naší nevyslovené, ale ne příliš
nenápadné darwiniovské soutěživosti – která pramení, myslím, ze strachu
z naší osobní bezvýznamnosti a v konečném důsledku strachu ze
smrtelnosti – jsme v poslední době, my Američané, k naší škodě, začali
dávat přednost vyznamenáním a uznáním před opravdovým úspěchem. Vidíme
vyznamenání jakožto cíl – a jsme ochotni kompromitovat standardy a ignorovat
realitu, pokud nám připadá, že je to nejrychlejší nebo jediný způsob, jak
získat ocenění, které si pak můžeme někde hezky viditelně vystavit. Něco, čím
můžeme oslňovat, o čem můžeme mluvit. Něco, co nám pomůže se posunout na
sociálním žebříčku vzhůru.
Už dávno to není o tom, jak hrajeme,
jestli prohrajeme nebo zvítězíme, zda se něco naučíme, či vyrosteme, nebo
jestli si prostě vychutnáme samotný proces. Je to o tom, „Co z toho vůbec
mám?“ Za následek je vulgarizace
úctyhodného úsilí a při stavění nové kliniky v Guatemale nejde tak ani o opravdovou
pomoc lidem v Guatemale, ale spíš o vlastní svépomoc, kterou si později
hrdě zaznamenáme do svých životopisů.
Je to epidemie, jež se netýká pouze
vaší školy, která je jedna z nejlepších, ale všech gymnázií v zemi,
kde dobré už není dost dobré, dvojka je nová trojka a průměrné osnovy jsou dnes
nazývány pokročilou přípravou na vysoké školy.
Doufám, že jste si povšimli, že jsem řekl, „jedna
z nejlepších“. Řekl jsem to proto, abychom se všichni cítili dobře,
abychom si mohli vychutnat toto lehké, přestože velmi neurčité vyznamenání.
Abychom se mohli zařadit mezi takzvanou elitu, ikdyž nemáme pojem o tom, kdo to
vlastně je. Nicméně tato fráze popírá veškerou logiku. Již v samotné
definici je to, že nejlepší může být jen jeden. Buď jsi nejlepší, nebo nejsi.
Pokud jste zde něco naučili, je to doufejme
to, že vzdělávání přináší - spíš než dosažení materiálních výhod - radost ze
vzdělání jako takového. Sofokles nás ujišťuje
o tom, že moudrost je prvotním elementem štěstí (druhotným je zmrzlina).
Také doufám, že jste se naučili dost, abyste poznali, jak
málo toho víte...jak málo toho víte teď...v tomto momentě...protože dnešek je
pouhý začátek. To na čem záleží, je kam se odeberete dál.
V tuto chvíli vás vybízím,
abyste cokoli děláte dělali s radostí, protože to máte rádi a protože
věříte, že to co děláte je důležité.
Neobtěžujte se prací, ve kterou nevěříte, stejně tak jako byste
neusilovali o osobu, na které vám stejně moc nezáleží.
Nepodlehněte komfortu lhostejnosti, falešnému
třpytu materialismu, omamnému opojení seberealizace.
Buďte hodni vašich výhod. A
čtěte....čtěte neustále...čtěte z principu, čtěte protože respektujete
sebe samu. Čtení je základní potrava života. Vyviňte si a ochraňujte morální
citlivost a demostrujte charakter při jejím praktickém používání.
Nebojte se snít. Pracujte pořádně.
Myslete sami za sebe. Milujte vše a všechny, které milujete celou svou bytostí.
A toto vše dělejte, prosím,
s pocitem naléhavosti, protože každá minuta nezastavitelně běží a tak
jistě jako jsou promoce, nastávají i konce a tento obřad si už zas tak
nevychutnáte, ať je počasí sebekrásnější.
Naplněný život, svébytný život,
důležitý život je výsledkem snažení, ne něco, co vám prostě spadne do klína,
protože jste milí, nebo to vaše maminka koupila na objednávku.
Povšimněte si, že vaši předkové
těžce pracovali na zajištění nezcizitelného práva na život, svobodu a hledání
štěstí – hledání - usilování je dost aktivní sloveso – což ponechává dle mého
názoru velmi málo času na poléhávání u Youtube a sledování závodů papoušků na
kolečkových bruslích. Prezident Roosevelt byl advokátem namáhavého života. Mr.
Thoureau chtěl zahnat život do kouta, pořádně se do něj zabořit a vysát
z něj všechnu mízu. Básnířka Mary Oliverová nás vybízí k pádlování
přímo do víru, do nejrozbouřenějších vod.
Také jeden z našich profesorů
vyzývá studenty, aby se pořádně opřeli do toho svého Carpe Diem.
Smysl je tu stejný: Jděte do toho,
vrhněte se do života po hlavě. Nečekejte, až si vás inspirace a nadšení najdou.
Zvedněte se, vyjděte ven, hledejte je a až je najdete, nepusťte je
z rukou.
Ale nic z tohoto „utrhni si, co
můžeš, žiješ jen jednou“ by mělo být licencí k požitkářství. Stejně tak
jako ocenění, naplněný život by měl být pouhým důsledkem, příjemným vedlejším
produktem.
To se totiž stává, když přemýšlíte o mnohem důležitějších
věcech, než o vás samotných. Vylezte na horu, ne abyste tam zapíchli vlajku,
ale pro přijetí pořádné výzvy,pro vychutnání si čerstvého vzduchu a krásného
výhledu. Vylezte na horu, abyste viděli svět, ne proto, aby svět viděl vás.
Jeďte do Paříže abyste se tam opravdu podívali, ne proto,
abyste si odškrtli další bod na vašem seznamu důležitosti.
Uplatňujte svou svobodnou vůli a kreativní, nezávislé
myšlení ne pro sebe-naplnění, které vám přinesou - ale pro dobro, které přinesou
ostatním - všem těm 6,8 miliardám a i
těm narozeným po nich.
A pak i vy objevíte tu ohromující a
nezvyklou pravdu lidské zkušenosti, že nezištnost je to nejlepší, co pro sebe
můžeme udělat. Ty nejradostnější momenty života pak přijdou jen tehdy, kdy si
uvědomíme, že nejsme výjimeční.
Protože všichni
jsou.
Pokud dokážete
snít – a nenechat se vašimi sny zotročit,
pokud dokážete
myslet – a neudělat z vašich myšlenek cíl;
pokud dokážete
obstát ve vítězství i v pohromě
a vidět oba tyto
podvodníky, jako jednoho.
R. Kipling