pondělí 29. října 2012

Neděle 28.10. 2012
Ještě před 14ti dny jsem netušila, že se do něčeho takovéhoto pustím, ale  včera jsem absolovala doposavad nejdrsnější (ale nejzábavnější) závod mého života.
Sparťanský běh lesem - 15 km s dvaceti překážkami. Většinu z nich nemám vyfocenou, ale aspoň pár z nich se Petrovi, který mě věrně doprovázel (a já nemohla být vděčnější), podařilo vyfotit.
Běh začal v deset ráno v neděli a končil v 1 odpoledne.
Když jsme vyběhli, říkala jsem si, že to tak strašný není - čistě jen klus po lesní pěšině, člověk si jen musí dávat bacha na kořeny, aby se nepřerazil a jinak pohoda...
Jak jsem se zmýlila!!
První překážku si vcelku pamatuju (mnoho z nich se mi už plete) - vcelku lehký přelez přes zkřížené klády. Druhá už byla drsnější - průlez uplně tmavým (klaustrofobie hadr) tunelem (dost nízkým na to, aby si v něm člověk nemohl sednout) z kopce, protože to byl závod, snažila jsem se proplazit co nejrychleji a podařilo se mi dokonale si roztrhat punčocháče (venku bylo okolo 5ti stupňů, když závod začal) a rozedřít kolena. Paráda.
No a pak už to šlo z kopce.
Teda - do kopce z kopce.
- výplaz po dokonale zablácené strži s pomocí lana (a klacků, stromů, kořenů a vlastních nehtů zabořených do bahna)
- brod ledovou vodou smíchanou s bahnem v překrásnou bahení - ovšem ledovou - lázeň
- plazení po břiše "Spiderman stylem" v bahně pod ostnatým drátem
- skoky přes dvou- až třímetrové jámy (pokud do nich spadnete nutno se rychle vyškrábat, jinak vás čeká nepříjemná sprcha hlíny)
- přelez přes dřevěné hradby bez jakýchkoli uchytů, jen po hladkém dřevě (což v kombinaci s osobou obalenou blátem proměňuje překážku v nepřekonatelnou skálu)
V tomto případě musím říct, že kdyby nebylo spolusoutěžících ochotných mužů, byla bych tam ještě dneska. Byli fakt super a pomohli mi přes hradby jak se dalo.
- táhnutí ohromného budru (kamenu) na řetězu
- nošení pytlů s pískem
- přehazování traktorových pneumatik
- skok přes klády nad vodou (voda měla teplotu cca 5C)
- přelezání klád nad vodou (opět kombinace bahnem obalených soutěžících a haldkých klád byla šílená)
- provazolezectví
- přelézání sítě ve výšce 15 metrů
- hod oštěpem
- traverzování
- absolutně nemožný šplh po laně
- souboj s gladiátorem
Prostě moje představa báječně stráveného nedělního odpoledne!!!
A jen tak mimochodem - každá překážka, kterou se nám nepodařilo zdolat, nás stála 30 anglličáků!! UF
Celkově jsem jich udělala kolem 200.
Byl to závod, který otestoval mojí vytrvalost a odhodlanost (bylo opravdu pár momentů, kdy jsem si říkala, že to už fakt ale opravdu nezvládnu) víc než maraton.
Taky jsem si uvědomila, jak moc je dobrý se spolehnout na ostatní lidi a případně jim pomoci, protože individualisti to měli v tomto závodě o mnoho horší.
Přežila jsem a Petr, který přišel jen vypomáhat, se těší na příští rok, že si to taky vyzkouší. Naše děti byly z fotek tak nadšené (hlavně Tobi), že se rozhodly, že poběží trasu pro děti - patnáctistovku s překážkami a stejně zabahněnou jako trasu pro dospělé.


 Ještě před závodem s Terezou a Anou, které tuto akci zpunktovaly
 Horolezecká stěna - normálně moje parketa, ale po 15 km a úplně obalená bahnem = propadák
 klouzačka po horkotěžkým výšplhu na kopec bláta (zadek bolí!)
 Voda byla šííííleně studená!!!
 poslední čtvrt km - plazení bahnem, v tuto chvíli mám cca 0,1% energie v těle

 ...spíš se mi chtělo do toho bahna svalit a spát
 ale dolezla jsem to UF

A ze závodu si odvážim pocit hrdosti, že jsem se překonala, modřiny všech barev, obdiv vůči lidem, kteří to uběhli rychleji než já, medajli a triko, zablácené oblečení, které mi na trase přidalo kolem 5ti kilo navíc a super vzpomínky.
Stálo to za to!
Na pokraji smrti hladem.
Na pokraji smrti mrazem.
Na pokraji smrti vysílením.
Ale stálo to za to!

úterý 31. července 2012

Mluví mi ze srdce


Slavnostní řeč profesora Davida McCollough pro absolventy střední školy, 2012

...
Promoce, tento slavnostní start do nového života, je velmi sybolická. Například si vezměte váš slavnostní úbor:  (američtí studenti nosí „soudcovské hávy“)...beztvarý, uniformní, jedna velikost pro všechny. Muž, či žena, vysoký, či malý, učenec, nebo lempl, opálená královna maturitního plesu, nebo pobledlý intergalaktický assasin X-Boxu, všichni jste oblečení- povšimněte si- zcela stejně.
A tak to má být, protože žádný z vás není výjimečný.
Nejste výjimeční. Nejste mimořádní.
Navzdory tomu, co je napsáno na vašem fotbalovém poháru, na vašem vysvědčení ze sedmé třídy; navzdory ujišťování televizních dědečků a babiček, vašich tetiček a  maminek...nejste nijak výjimeční.
Ano, byli jste opečováváni, rozmazlováni, ochraňováni a hýčkáni.
Ano, schopní dospělí lidé, kteří měli mnoho jiných věcí na práci, vás chovali, pusinkovali, krmili, utírali pusy a pozadí, vychovávali vás, učili, povzbuzovali, utěšovali a znovu povzbuzovali.
Postrkovali vás, přemlouvali, úpěnlivě prosili  a lichotili.
Byli jste velmi považováni, obdivováni a nazýváni miláčky.
A my jsme s naprostou samozřejmostí navštěvovali vaše sportovní zápasy, dramatické kroužky, výstavy a vědecké prezentace.
Není pochyb o tom, že se místnost rozzáří, jen co do ní vkročíte vy a stovky obdivných výkřiků zazní po přečtení vaší nejnovější zprávy na Twitteru.
Dokonce možná otiskli vaší fotografii v místních novinách!
A nyní jste zdolali střední školu...a my všichni jsme se zde sešli právě kvůli vám- naší chloubě, naší radosti.
Ale nenechte se mýlit, nejste nijak výjimeční.
Vědecká evidence mluví jasně: Zhruba 3,2 milionů studentů letos úspěšně zakončuje studium střední školy v USA. To znamená 37000 promujících s červeným diplomem... 37000 třídních prezidentů...92000 harmonizujících altů a sopránů...340000 hezounů a 2, 185, 967 párů nejmodernějšich bot (Uggs).

Ale proč se omezovat jen na střední školu, kterou koneckonců právě opouštíte?
Tak si pomyslete: I kdybyste byli jeden z milionu, na naší planetě s 6,8 miliardami lidí to znamená, že existuje ještě zhruba 7000 dalších lidí jako vy. Představte si, že stojíte na ulici během maratonu a vidíte proběhnout sami sebe šesttisícosmsetkrát.
A zauvažujte na chvíli v ještě větších rozměrech: Nezapomínejme, že naše planeta není středem Solárního systému, Solární systém není středem naší galaxie a naše galaxie není středem vesmíru. Ve skutečnosti nám astrologové říkají, že vesmír nemá střed, a z toho vyplývá, že jím zcela jistě nejste vy. Ani jím není Donald Trump, a někdo by mu to konečně měl říct.
„Ale Dave!“ namítnete, „Walt Whitman mi říká, že jsem svoje vlastní verze dokonalosti! Epiktetus o mě prohlašuje, že mám jiskru Dia!“ A já souhlasím. Takže to dohromady dělá 6,8 milardy vzorů dokonalosti a 6,8 milard jisker Dia. Uvědomte si, že pokud jsou všichni výjimeční, pak není výjimečný nikdo.
Jestliže každý může vyhrát pohár, poháry pak ztrácejí na významu. V naší nevyslovené, ale ne příliš nenápadné darwiniovské soutěživosti – která pramení, myslím, ze strachu z naší osobní bezvýznamnosti a v konečném důsledku strachu ze smrtelnosti – jsme v poslední době, my Američané, k naší škodě, začali dávat přednost vyznamenáním a uznáním před opravdovým úspěchem. Vidíme vyznamenání jakožto cíl – a jsme ochotni kompromitovat standardy a ignorovat realitu, pokud nám připadá, že je to nejrychlejší nebo jediný způsob, jak získat ocenění, které si pak můžeme někde hezky viditelně vystavit. Něco, čím můžeme oslňovat, o čem můžeme mluvit. Něco, co nám pomůže se posunout na sociálním žebříčku vzhůru.
Už dávno to není o tom, jak hrajeme, jestli prohrajeme nebo zvítězíme, zda se něco naučíme, či vyrosteme, nebo jestli si prostě vychutnáme samotný proces. Je to o tom, „Co z toho vůbec mám?“  Za následek je vulgarizace úctyhodného úsilí a při stavění nové kliniky v Guatemale nejde tak ani o opravdovou pomoc lidem v Guatemale, ale spíš o vlastní svépomoc, kterou si později hrdě zaznamenáme do svých životopisů.

Je to epidemie, jež se netýká pouze vaší školy, která je jedna z nejlepších, ale všech gymnázií v zemi, kde dobré už není dost dobré, dvojka je nová trojka a průměrné osnovy jsou dnes nazývány pokročilou přípravou na vysoké školy.
Doufám, že jste si povšimli, že jsem řekl, „jedna z nejlepších“. Řekl jsem to proto, abychom se všichni cítili dobře, abychom si mohli vychutnat toto lehké, přestože velmi neurčité vyznamenání. Abychom se mohli zařadit mezi takzvanou elitu, ikdyž nemáme pojem o tom, kdo to vlastně je. Nicméně tato fráze popírá veškerou logiku. Již v samotné definici je to, že nejlepší může být jen jeden. Buď jsi nejlepší, nebo nejsi.
Pokud jste zde něco naučili, je to doufejme to, že vzdělávání přináší - spíš než dosažení materiálních výhod - radost ze vzdělání jako takového. Sofokles nás ujišťuje  o tom, že moudrost je prvotním elementem štěstí (druhotným je zmrzlina).
Také doufám, že jste se naučili dost, abyste poznali, jak málo toho víte...jak málo toho víte teď...v tomto momentě...protože dnešek je pouhý začátek. To na čem záleží, je kam se odeberete dál.
V tuto chvíli vás vybízím, abyste cokoli děláte dělali s radostí, protože to máte rádi a protože věříte, že to co děláte je důležité.  Neobtěžujte se prací, ve kterou nevěříte, stejně tak jako byste neusilovali o osobu, na které vám stejně moc nezáleží.
 Nepodlehněte komfortu lhostejnosti, falešnému třpytu materialismu, omamnému opojení seberealizace.
Buďte hodni vašich výhod. A čtěte....čtěte neustále...čtěte z principu, čtěte protože respektujete sebe samu. Čtení je základní potrava života. Vyviňte si a ochraňujte morální citlivost a demostrujte charakter při jejím praktickém používání.
Nebojte se snít. Pracujte pořádně. Myslete sami za sebe. Milujte vše a všechny, které milujete celou svou bytostí.
A toto vše dělejte, prosím, s pocitem naléhavosti, protože každá minuta nezastavitelně běží a tak jistě jako jsou promoce, nastávají i konce a tento obřad si už zas tak nevychutnáte, ať je počasí sebekrásnější.
Naplněný život, svébytný život, důležitý život je výsledkem snažení, ne něco, co vám prostě spadne do klína, protože jste milí, nebo to vaše maminka koupila na objednávku.

Povšimněte si, že vaši předkové těžce pracovali na zajištění nezcizitelného práva na život, svobodu a hledání štěstí – hledání - usilování je dost aktivní sloveso – což ponechává dle mého názoru velmi málo času na poléhávání u Youtube a sledování závodů papoušků na kolečkových bruslích. Prezident Roosevelt byl advokátem namáhavého života. Mr. Thoureau chtěl zahnat život do kouta, pořádně se do něj zabořit a vysát z něj všechnu mízu. Básnířka Mary Oliverová nás vybízí k pádlování přímo do víru, do nejrozbouřenějších vod.
Také jeden z našich profesorů vyzývá studenty, aby se pořádně opřeli do toho svého Carpe Diem.
Smysl je tu stejný: Jděte do toho, vrhněte se do života po hlavě. Nečekejte, až si vás inspirace a nadšení najdou. Zvedněte se, vyjděte ven, hledejte je a až je najdete, nepusťte je z rukou.
Ale nic z tohoto „utrhni si, co můžeš, žiješ jen jednou“ by mělo být licencí k požitkářství. Stejně tak jako ocenění, naplněný život by měl být pouhým důsledkem, příjemným vedlejším produktem.
To se totiž stává, když přemýšlíte o mnohem důležitějších věcech, než o vás samotných. Vylezte na horu, ne abyste tam zapíchli vlajku, ale pro přijetí pořádné výzvy,pro vychutnání si čerstvého vzduchu a krásného výhledu. Vylezte na horu, abyste viděli svět, ne proto, aby svět viděl vás.
Jeďte do Paříže abyste se tam opravdu podívali, ne proto, abyste si odškrtli další bod na vašem seznamu důležitosti.
Uplatňujte svou svobodnou vůli a kreativní, nezávislé myšlení ne pro sebe-naplnění, které vám přinesou - ale pro dobro, které přinesou ostatním -  všem těm 6,8 miliardám a i těm narozeným po nich.
A pak i vy objevíte tu ohromující a nezvyklou pravdu lidské zkušenosti, že nezištnost je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat. Ty nejradostnější momenty života pak přijdou jen tehdy, kdy si uvědomíme, že nejsme výjimeční.
Protože všichni jsou.

Pokud dokážete snít – a nenechat se vašimi sny zotročit,
pokud dokážete myslet – a neudělat z vašich myšlenek cíl;
pokud dokážete obstát ve vítězství i v pohromě
a vidět oba tyto podvodníky, jako jednoho.
R. Kipling

sobota 21. července 2012

starý, ale dobrý p.2


Zbuduj mi syna, Pane, 
který bude dost silný na to, aby viděl svoje slabiny a 
dost statečný na to, aby se byl schopný podívat sám na sebe ve strachu.

Syna, který bude hrdý a neochvějný v čestné prohře a 
pokorný a vlídný ve vítězství.

Zbuduj mi syna, který neobětuje svou hrdost na oltáři ambicí; 
syna, který bude znát Tebe a bude vědět, že sebepoznání je 
základní kámen moudrosti.

Nevoď ho snadnou cestou pohodlí, ale pod tlakem těžkostí. 
Ať právě zde se naučí obstát v bouři, 
ať právě zde se naučí soucitu vůči těm, kteří slábnou.

Zbuduj mi syna s čistým srdcem a s vysokými cíli; 
syna, který se naučí nejprve ovládat sám sebe, 
než bude mít ambice ovládat druhé; 
který se naučí smíchu, ale nikdy nezapomene na pláč; 
který se bude napřahovat do budoucnosti, ale nikdy nezapomene minulost.

A poté, co bude toto všechno mít, 
přidej mu ještě smysl pro humor, 
aby přes veškerou vážnost, nebral sám sebe příliš vážně. 
Dej mu pokoru, aby vždy pamatoval na jednoduchost velikosti, 
otevřenost moudrosti a 
poddajnost opravdové síly.

Potom, já, jeho otec, se odvážím zašeptat: 
„Nežil jsem nadarmo.“

Generál Douglas MacArthur, 1952

starý ale dobrý, p. 1


Kolik stojí dětiÓ, vy dny mateřské
Vláda spočítala náklady na výchovu jednoho dítěte od narození po 18 let a vyšlo jim $160,140.00 (skoro 3 miliony) na průměrnou rodinu...šokující! A to ani nezapočítali výdaje za vysokou!
Ale $160,140.00 není tak strašné, když to rozepíšete: $8,896.66 za rok, $741.38 za měsíc, $171.08 za týden, pouhých $24.24 za den…to je zhruba dolar na hodinu…Možná si stejně říkáte, že nejlepší by bylo nemít děti, aby byl člověk bohatý…Ve skutečnosti je tomu naopak.
Co všechno můžete mít za $160,140.00?
Exkluzivní právo na výběr jména, *Chichotání pod peřinou každou noc, *Víc lásky, než vaše srdce bude schopno pojmout, *letmé polibky a křečovitá objetí, *ruku na držení, většinou zapatlanou od marmelády, *parťáka na foukání bublin a pouštění draka, *někoho, s kým se můžete chechtat jak praštění, bez ohledu na to, co si myslí šéf, nebo jak se vám zadařilo ten den na burze.

Za $160,140.00 nemusíte vyrůst, ale můžete -patlat barvičky prstama, hrát na schovku, chytat světlušky, milovat pohádky
A bez pocitů studu můžete stále číst příběhy medvídka Pú, koukat se o víkendu na kreslené pohádky, pozorovat fascinovaně hvězdy na noční obloze
Za pouhých 24,24 dolarů denně se stanete úžasným hrdinou jen proto, že sundáte zbloudilý míč ze střechy, koupíte nové kolo, vytáhnete třísku, naplníte plastový bazének,ostraníte t žvýkačku z vlasů...
Budete sedět v první řadě jejich životů a mít tu čest být u - prvních krůčků, prvního slova, první podrsenky, prvního rande a první jízdy autem...
Stanete se vlastně nesmrtelnými, protože přidáte další větev do vašeho rodokmenu a, pokud budete mít kliku, dlouhého seznam vnoučat a pravnoučat. Dostanete vzdělání v psychologii, medicíně, právech, komunikacích a sexuální výchově, kterou žádná vysoká nemůže nahradit.
V očích vašeho dítěte jste téměř dokonalí. 
Dokážete pouhým pofoukáním uzdravit bolístku,umíte odehnat strašidla pod postelí, obvázat zkroušené srdíčko, ohlídat je, dát jim zaracha na 100 let a milovat je bezpodmínečně, aby jednou, tak jako vy, dokázali milovat bez počítání, kolikže je to vlastně stojí.

Škola základ života

Již rok naše starší děti chodí do tzv. "křesťanské školy s klasickým vzděláváním". Dřív jsem si vždycky představovala, že výchova a vzdělávání v křesťanských školách spočívá v tom, že se děti mimo jiné předměty učí i o Bohu a církvi a celkově je to škola "výchovně bezpečnější" neboť se většina učitelů a žáků chová podle křesťanských zásad. Mnoho lidí (alespoň tady v US) taky používá křesťanskou školu jako způsob, jak nejen děti "ochránit od světa" ale i jak z nich vychovat znovuzrozené křesťany...o tomto jsme specificky dlouho debatovali s Petrem a došli k názoru, že škola může být sice nápomocí v tomto procesu, ale že je spíš výjimečné, aby se dětem dostalo Božího zjevení a zásahu (bez nichž se o spasení ani nedá mluvit) právě ve škole.
Ale to jsou pouze okrajové představy a názory, které jsem si jaksi vágně udržovala, dokud jsme to nezkusili a děti do křesťanské školy nedali.
Uvědomila jsem si, že "křesťanské vzdělávání" obsahuje mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit. A navíc křesťanské "klasické" vzdělávání. 
Bůh nás stvořil jakožto "trojjednotné" - tělo, duši a ducha. Nicméně jeden bez druhého (tady na zemi) nemůže existovat a naopak, když se náležitě nestaráme o jednu z částí, ostatní tím trpí.
Historie je také (dnes převážně pro potřeby výuky) rozdělená na různé etapy, ale zároveň plynulý celek.
S naším životem je tomu podobně. Nejsme jednou to, podruhé ono, prostě existujeme, žijeme, rosteme, vyvíjíme se, stárneme a působíme v rámci jednoho celku - našeho života.
Co světská škola v procesu "osamostatňování" se od víry (v rámci emancipace člověka a jeho vlády nad přírodou, ale o tom později) ztratila je právě tato kontinuita a celistvost.
Jednotlivé předměty se učí bez jakékoli vazby na sebe, děti nechápou, proč je násobilka a gramatika a znalost historie důležitá, vždyť přeci nemají téměř žádnou relevanci vůči mému životu dnes.
Na druhém stupni se navíc většinou jednotlivé předměty učí různými učiteli, kteří se kolikrát předbíhají v dokazování, že právě jejich předmět je pro žáky ten nejdůležitější (častokrát krátkozrakými a směšnými důvody typu: "tento předmět je důležitý, jelikož z něho budete maturovat."). A rodiče pak mají doma obrovskou práci motivovat své děti k tomu, aby považovaly všeobecné a veškeré  vzdělání za relevantní a nezbytné k celkovému rozvoji člověka jako takového.
Škola se tak zvulgární a zjednoduší pouze na něco, co se musí překonat, pokud chceme být v životě úspěšní.
Není se samozřejmě čemu divit. Od doby romanticismu a osvícení (ačkoli mi tento termín dělá velké problémy používat) se postupně ze vzdělávání začal vytrácet hlavní motiv celé edukace čímž je to, že v první  řadě naučíme děti, jak celý systém vypadá a  funguje. Jak vlastně celý život, veškerá příroda s jejími zákony, veškeré společenské systémy, atd. fungují.
To jest : Shora dolů.
Emancipace vědy od náboženství dospěla k tomu, že se vytratil obrázek Boha, jako Stvořitele a Panovníka všech systémů a to samozřejmě mělo dopad na vzdělávání žáků. Jednotlivé předměty již tedy nejsou součástí celku Bohem stvořeného a korigovaného a horko těžko se konstruují spojitosti mezi češtinou a matematikou a dějinami a latinou. Ano, můžeme říci, že je dobré je znát pro všeobecné vzdělání jedince, ale otázka je proč je toto všeobecné vzdělání důležité?  Pokud neexistují absolutní principy a hodnoty dané zhůry, pokud systém nefunguje jako celek (ba naopak - vyvíjí se, jak nám evolucionisté rádi připomenou),  pak důvodem - a měřítkem - veškerého snažení může být jen štěstí a úspěch jednotlivce (a možná - u pár altruitivních lidí - společnosti).
Pokud nedokážeme dětem vysvětlit, že celé stvoření (do něhož patří rodný jazyk, historie lidstva, biologie, chemie, matematika, hudební výchova, atd.) dává smysl pouze a jen tehdy, když jej vidíme shora a jako celek něčeho mnohem většího než je náš osobní život, pak nemáme ani právo po dětech chtít, aby se opravdu "obuly" do sebe-vzdělávání a byly z něho nadšené.
Dalším problémem světského, neboli "moderního" vzdělávání je cíl vzdělání. Jakožto člověk, který prošel tréninkem na učitele vím, že cílem vzdělání je především výchova jedince, aby byl - jednoduše řečeno - lepším člověkem. To je chvalitebný úkol. Problém spočívá v tom, že školy nejsou  toto schopny poskytnout, ale na neštěstí se tak chovají.
Naše společnost (opět zhruba od dob "osvícení") postupně odmítá  a velmi podloudně rozemílá objektivní morální hodnoty. Nemyslím tím, že odmítáme veškerou morálku a vím, že je na světě spousta lidí, kteří chtějí žít prospěšně a uvědomují si, že bez určité morálky (a dokonce i společenské morálky) to nejde. Myslím tím něco (nepokrytě jako křesťan řeknu - Někoho), kdo tuto morálku udává. Objektivní morální hodnoty, které už dávno existovaly před tím, než jsme se na tento svět vůbec narodili a kterým jsme (naším svědomím) byli pouze představeni. A proto je respektujeme.
Dnešní společnost - mohutně podporována vzdělávacími systémy - je přesvědčená, že nepotřebuje žádné absolutní odnoty, protože si je dovede vytvořit sama.
Takže dnešní školy, místo aby "představily" děti Stvořiteli a Jeho zákonům, se chovají jako spasitelé a hlásají (pozor, ne vždy upřímně a otevřeně) schopnost "stvořit" úspěšného jedince, nebo alespoň "vyléčit" společensky nemocné (viz problematika vzdělávání menšin, apod.)
Ale jak může systém, který si pod sebou podřízl větev odmítnutím absolutních ideálů, uspět? Jak můžeme z člověka vychovat velikána, pokud konečným cílem je pouhý jeho osobní život, úspěch, štěstí? Jak lze vychovat v dětech kritické myšlení, pokud je veškeré vzdělání vytržené z kontextu?
Protože pokud omítneme jakýkoli důvod k udržení si absolutních, Bohem daných, hodnot, na jakém základě se pak můžeme spolehnout na vlastní mysl? Jestliže všechny tyto hodnoty ztratí pravdivost a stanou se přežitkem, kde vezmeme jistotu, že to co nám radí moderní mysl je pravdivé?
Jak trefně podotýka C.S.Lewis - moderní člověk vítězí ve své snaze ovládnout přírodu, ale v konečném důsledku, kdo je ten ovládaný?
Škola, do které naše děti chodí (nebo alespoň osnovy této školy) je v souladu s těmíto principy a proto si mohu oddechnout a nemít pocit, že pokaždé když se děti vrátí ze školy musíme jejich přemýšlení překopat. To byla obava, kterou jsem měla, když děti chodily do státní školy a jsem přesvědčená, že opodstatněně.
Vedlejší, ale taky důležité, jsou i statistiky amerických státních škol (a zajímalo by mě, jak jsou na tom české školy dnes...), které děti sice vedou k samostatnému přemýšlení, ale bez akademické důslednosti a tím pádem výplody těchto svobodných myslí jsou kolikrát pitomosti, které kdyby slyšeli myslitelé jako např. již zmiňovaný C.S. Lewis, Isaac Newton, Augustýn, nebo apoštol Pavel, asi by jim zůstal rozum stát.
Jistě, lze děti takto vychovat pouze v rodině, když je rodič neustále ve střehu a s dětmi o všem otevřeně mluví. Samozřejmě to předpokládá i to, že si toto uvědomuje a že má sám schopnost kritického přemýšlení (schopnost mě ne vlastní, ale naučitelná...někdy bolestivě ;)) 
Ale já mám pocit, že výchova je ohromný úkol a ráda si nechám pomoci, kde to jde. 
Proto jsem velmi vděčná za "křesťanskou výchovu" našich ratolestí i s mouchami, které bezpochyby obsahuje.

pátek 22. června 2012

A jak si ulehčujete práci vy?


Léto je pro nás období většinou pohodovější než školní rok, ale zas na druhou stranu je to doba, kdy rádi cestujeme a nezůstáváme často doma. Proto vždy v létě (ale i na podzim, v zimě a na jaře, haha) vytáhnu svůj "crock pot". Na českých stránkách jsem zjistila, že se již prodává v obchodech v ČR pod přízviskem "pomalý hrnec". Princip je ten, že nahážete suroviny do keramické části hrnce, zapnete a necháte vařit cca 4-8 hodin (záleží na typu hrnce a receptu). Je to výborný nápad právě na dny letní (a jiné), kdy se nikomu nechce zůstávat doma a vyvařovat, nicméně manžel přijde domů z práce vyhladovělý bez ohledu na ročni období a vy mu chcete dát víc než jen chleba se sádlem. Ráno prostě nasypete všechny ingredience do hrnce, zapnete a když se večer vrátíte z koupaliště, čeká na vás hotová večeře...nezní to pohádkově?
Zrovna včera se mi podařilo díky mému novému objevu  pinterest.com připravit 6 jídel najednou. Z čehož jsem jedno hned uvařila a zbytek zamrazila:
tady jsou zobrazené jen 4, ale mám jich víc :)
Všechno jsem stihla během dopoledne (poslouchala jsem u toho velmi zajímavou přednášku pro studenty VŠE v podání p. Kalouska, který má evidentně dost velké znalosti, nicméně způsob projevu strašlivý)" Nakrájela jsem tedy spoustu zeleniny, připravila několik druhů masa, otevřela zhruba 200 konzerv, vše rozdělila na patřičné dávky do velikých zavíracích sáčků (která jsem patřičně popsala):
a jedno z jídel jsem dala do "pomalého hrnce":
který jsem se okamžitě jala zapnouti a odpoledne jsem mohla v klidu s dětmi vyrazit k místnímu rybníku (nový objev, přírodní koupaliště, které není soukromé!! Tady v Americe! Světe, div se!). Koupali jsme se dlouho, já  neměla vůbec výčitky svědomí, že se jen tak povaluji na písku (vždyť mám navařených 6 jídel!) a když jsme se večer vrátili domů, večeře byla hotová! Stačilo pouze rychle uvařit rýři a kuře s ananasem a teriyaki omáčkou se jen rozpadalo na jazyku... 
MŇAM!
PS: V případě zájmu ráda dodám recepty, ale mám dotaz: Jak si ulehčujete/organizujete práci v domácnosti vy?


Síla pozitivních vlivů a vzájemné inspirace
Už se dlouhou dobu chystám obnovit svůj deník na rodině.cz, ale protože času vždy zoufale pozbývá, už jsem se k tomu prostě nedostala. Tak jsem přemýšlela, jak si to celé ulehčit, abych zas něco nezačala a po chvíli z toho nic nebude (můj typický nešvar). 
Také mě několikrát napadlo, že takovýto deník by mohl být úplně ideální k výměně nápadů ohledně domácnosti, organizace, výchovy, receptů a podobně...a k tomu se hodí mít "blog" s fotografiemi, což rodina.cz tak úplně neumožňuje.
Další stránkou věci je moje (po letech nezměněná) potřeba si vše z těchto náročných byť krásných a rychle ubíhajícich let zapisovat, protože příběhů přibývá a pamětové kapacity ubývá.
Takže bych byla moc ráda, kdyby se z tohoto deníku stala stránka pro komunikaci mezi námi všemi, abychom si tu mohly vyměňovat nápady, názory, rady...ale pokud toto nevyjde, budu prostě ráda i za to, když se mi podaří někoho inspirovat nebo pobavit.
A pokud někdo z vás má svůj deník, určitě mi dejte vědět :)